100pic
100 opic si rádo hraje. Skřekaje popolézají džunglí a zvědavě obhlédají kdejaký ten výrazový prvek, aby jej drze vyzkoušelo ve svých inscenacích. Ať už je to loutkové divadlo, masky, artefakty, užití kouzla přírodních elementů, anebo ručního elektrického nářadí. A tak ty bestie trhají hlavy plyšáům, podřezávají chůdařům klacky, častují loutky ohněm a obecenstvo skrápí rojem jisker z obrušovaného lešení. Dokonce si sem tam do inscenace i promítnou film. Velký důraz ve smečce kladen na hudební a výtvarnou složku projevu. Některé jejich projekty jsou všemi těmi věcmi tak opulentně marnivě prošpikované, až opičárna. Jiné zas šetří vnějšími procesy, o to víc se však objevuje tato hravost a smysl pro absurdní nadsázku v dramaturgii. Toto lehkomyslné pošlápávání po tradičních postupech a příběhových liniích však slouží tomu, aby opice lstivě propašovaly do svých syžetů tíhu morálních poslání a dokonce i politiky.
100 opic ovšem také pěstuje kulturu pohádek. Rády vymýšlejí příběhy plné fantaskních bytostí – od upírů ochraňujících rozbité hračky, přes létající zajíce až po samotné imozemšťany, břichabolem trnoucí od kosmických plavidel, jež spolkli. Opice se nerady uzavírají v prostředí společenských vymezení. Tato smečka paviánů je asociální, živá a temperamentní. Vydává se z divadel a nedivadel také do ulic a oslovuje a mate i obecenstvo, které má s mimetickými elementy často tak malou zkušenost. Je to však pramálo umění lidových mas. Je to drzá produkce, atakující obecenstvo absurditou, filosofií a namnoze i rachejtlemi.
Co zmínit o smečce samotné? Je to pytel blech, žádná jedna parta. Rozlezlé po pralese, svolávají se skřeky a dusotem. Tu ti, tam oni. Vůdčí opičák Dominik Tesař pak samojediný zabere celou třetinu repertoáru vlastními sólovými projevy. Společného však mají jeden hlavní zákon: nadšení těch, kteří si rádi hrají.